Když jsem jako mladý sledoval politické zpravodajství, nejednou mi nebylo po chuti. A to zejména tehdy, když soudruzi slibovali něco, co se zjevně nedalo splnit, když mluvili o úspěších, jichž se ve skutečnosti nedosáhlo, případně když vydávali nepopulární opatření za to nejlepší, co se mohlo pro lid této země udělat.
Pak jsem podlehl euforii, když se to po roce 1989 začalo měnit, a to radikálně. Jenže čas už docela záhy ukázal, že není růže bez trní a že se s námi potáhnou nějaké politické nešvary dál a k nim si politici přimyslí i spoustu dalších způsobů, jak mi hnout žlučí. A zjevně nejen mně, jak ona dlouhá léta ukázala.
A co se mi v těch polistopadových letech nelíbilo? Bylo toho samozřejmě dost. Protože i politici jsou jenom lidé. A to často ne zrovna ti nejlepší lidé.
Pochopitelně se mi nezamlouvalo a nezamlouvá, jak mi tito nejednou lhali a lžou i přímo do očí. Stačilo třeba jenom porovnat to, co mi prý coby státnímu zaměstnanci poskytovali a co jsem skutečně viděl na výplatní pásce.
Nebo se mi nelíbilo a nelíbí, jak se rozhazují státní peníze. Kdyby na to rozpočet měl, budiž. Jenže on na to nemá. A když někdo nesmyslně utrácí a pak vydává státní dluhopisy nebo si půjčuje, kde se jenom dá, aby v tomto hloupém počínání mohl pokračovat, nemůže se mi líbit. Kdyby aspoň takoví politici zadlužovali jen sami sebe! Ale to ne. Oni zadlužují nás všechny. A tedy i mě.
Nelíbilo se mi, když tu politici chtěli stůj co stůj vyvolat jakousi zdravou inflaci, jen aby naše měna ztrácela hodnotu a my jsme tedy více utráceli, stejně jako když mi jiní tvrdili a tvrdí, jak je vlastně skvělé zadlužovat se a zbytečně utrácet, protože se tím měna znehodnocuje a tím se ten stále větší dluh vlastně pořád snáze splácí. Na úkor spořivých lidí, což už nikdo říci nechce.
A důvodů k zlosti tu mám daleko víc. A často bych byl rád, kdybychom žádné politiky neměli. Jenže je mít musíme. Bohužel. A kéž by tu tak aspoň byli na výběr i ti, kdo si hodlají počínat jinak!