Je jasné, že každý z nás může žít jenom úměrně svým možnostem. Kdo to přehání, žije si nad poměry, dříve či později špatně dopadne. A to bychom neměli nikdy spouštět ze zřetele. Jenže to neznamená, že bychom museli vždy žít jenom úměrně tomu, kolik peněz zrovna máme. To bychom totiž třeba v jednu chvíli zbytečně trpěli, maje peněz málo, zatímco jindy bychom pro změnu nevěděli, za co je utratit. A tak nemusí být špatné ani to, když si někdy poněkud přilepšíme nějakou tou půjčkou. Jenom to musíme řešit zodpovědně. Tedy půjčovat si jenom tehdy, když budeme schopni splácet, a tolik, abychom to bez problémů zvládli vrátit.
Půjčky tedy nemusí být nežádoucím životem nad poměry. Jistě, jsou i hlupáci, kteří si půjčují jako smyslů zbavení, jen aby si žili přímo královsky, načež zjistí, že jsou v bezvýchodné situaci, kterou už nikdy nedokážou dát do pořádku, ale je tu i spousta lidí, kteří si půjčují rozumně a na smysluplné záležitosti. A těm posledně zmíněným budiž přáno. Ti vyřeší půjčkou skutečné problémy, pak ji splatí a je zase dobře.
Jenže kdo pozná u cizích lidí, jestli to s půjčkou myslí vážně nebo ne? Nikdo. Ani ty největší finanční ústavy. A proto je samozřejmostí, že když lidé žádají o půjčku, musí obvykle splnit požadavky, jež se tu na ně kladou, aby dostatečně zaručili, že vypůjčené peníze zase vrátí. A to bohužel může poškozovat i lidi zodpovědné.
Jakmile má někdo relativně malý příjem, vzbuzuje obavy, jestli z něj bude zvládat úhradu splátek, a když se někdo dopracoval k záznamu v registrech dlužníků, má pošramocenou pověst. A takoví lidé pak žádají o bankovní půjčky marně. Nezískají si důvěru. Ale i ti naštěstí nakonec dostanou půjčku, jakou si zaslouží. Tou je ale často jedině americká hypotéka bez doložení příjmu. Protože za tu se ručí nemovitostí, což je dostatečnou důvěru vzbuzující garance. A právě pro jednoduchost získání této hypotéky je o ni takový zájem.