Pamatuji si na svoje dětství, kdy jsem bydlela se svými rodiči a bydleli jsme v rodinném domě. Neustále v rodinném domě bylo několik prací a muselo se pořádně něco dělat. Já už jsem od mala byla proti tomu, protože jsem nebyla ten typ, že bych pořád musela něco dělat, ale moji rodiče takhle byli zvyklí a neustále i v teplých dnech se chodilo na zahradu. Pořád se něco dělalo, něco pěstovalo, a mně to strašně vadilo. Jakmile jsem dospívala, tak jsem zjišťovala, že bych tohle dělat v dospělosti nechtěla, a místo rodinného domku bych si raději pořídila byt, kdybych prostě měla klid a nemusela až tak nic na té zahradě dělat, protože mě zahrada nic moc neříkala.
Já jsem spíše takový ten pohodář a nechci se moc ani stresovat, protože si myslím, že ta zahrada a ten dům jsou prostě pro lidi často stresující. Jelikož jsem měla náročnou práci, tak jsem chtěla mít opravdu ten klid a nechtěla jsem doma už nic dělat, takže jakmile jsem byla plnoletá a chodila jsem do práce, tak jsem šla do pronájmu a pronajala jsem si byt. I přesto, že jsem si ten byt pronajala, nebyl můj, tak jsem byla ráda, že jsem to uskutečnila, protože vlastně najednou jsem měla pocit, že mám ten svůj klid, a to všechno mě prostě jako kdyby i změnilo, a jsem ráda, že jsem se takhle v tomto směru posunula.
Myslím si, že ať člověk žije kdekoliv, je důležité, aby se ten člověk cítil dobře tam, kde je, a já jsem se cítila velice dobře, že jsem v bytě a že už nejsem v tom domě s tou zahradou, ve kterém jsem prostě žila a byly tam ty stresy. Hodně mi tento stres opadl a prostě, sice musím platit nájem, ale na druhou stranu to stojí za to, a jsem ráda za to, jak to mám, a jsem ráda, že mám byt. Rozhodně bych to neměnila a jsem ráda, že je to takhle, a určitě budu vždycky zastánce toho, že pro mě je byt lepší než dům.